Můj život s gamblerem

„Kdo si hraje, ten prý nezlobí!“. Pokud jen těžko přemáháte nutkání dát souhlasným hýkáním najevo, že i vy byste se bez problémů pod podobné tvrzení podepsali, pak raději zadržte! Opravdu si myslíte, že parta předškoláků hrající si ve stohu slámy s hořícími sirkami skutečně nezlobí? Pravda, půjde-li o nezvedené haranty ze sousedství a daný stoh je dost daleko od vašeho obydlí, pak asi nezlobí. Tedy alespoň vás. Horší bude, pokud se váš hravý potomek rozhodne jen tak pro zábavu devastovat tu stěny parádního pokoje, tu domácí elektroniku, tu třeba nově uspořádat vaši roky pečlivě střeženou sbírku cenných známek. A což teprve popadne-li jakási nutkavá hravost vašeho dospělého životního souputníka? Máte-li štěstí, pak ji dokáže uspokojit třeba jen prostřednictvím synkovy autodráhy či elektrického vláčku. Pominu-li fakt, že je někdy dost obtížné jej celé dny opatrně překračovat, utěšovat plačícího frustrovaného synka a zároveň potlačovat vztek nad tím, že s ničím nepomůže, jde stále ještě o počínání celkem neškodné. Běda však, když si táž nutkavá hravost najde nebezpečnější „hračky“. Přitom nemusí jít zrovna o nevybuchlou funkční munici, ale třeba „jen“ o ony blikající příšery, kterým se bůhvíproč říká automaty výherní. Zvláště, když by si mnohem spíše zasloužily nálepku „proherní“. A že se nám těch hravých tatíků za posledních pár let hezky urodilo! Dovolíte-li, pak snad alespoň jeden příběh za všechny podobné.

 

Adéla

Až donedávna bych na svého Jeníčka opravdu nedala dopustit. Přitom mne před ním spousta známých varovala. Já že mám vysokou a on je pouze vyučený topenář, já jsem si do vztahu přivedla syna z předchozího manželství a on je bezdětný. Těžko jsem jim mohla vysvětlovat, že mně na nějakém titulu opravdu nezáleží a že Jenda je nejen přirozeně inteligentní kluk, ale i príma kamarád pro mého Jiříka. Tedy, vysvětlovat jsem mohla, ale stejně mě moc nechápali. Já s ním však byla spoustu let doopravdy šťastná. Děti jsme už neplánovali, o to raději jsme cestovali, oba jsme dost sportovně založeni, takže i v tom jsme si rozuměli. Oproti mému bývalému manželovi byl Honza úplně jiný formát. Hlavně netrpěl žádnými mindráky, což mu umožňovalo projevovat i přiměřenou velkorysost. Dával mi spoustu prostoru, tedy přesně něco, co mi v prvním manželství vždy tak chybělo. Navíc jsem se mohla vždy spolehnout, že se i o mého Jirku dokáže všestranně postarat. Ani já jsem ho ale neomezovala. Když chtěl, šel si zahrát basket nebo mariáš, s kamarády na pivo. 

První mráčky se objevily někdy zhruba před třemi roky. Dlouho jsem je přičítala jeho zdravotním potížím. Přivodil si těžký úraz na kole – srazilo jej auto. Od té doby trpí úpornými bolestmi, téměř rok byl doma, pak byl nucen změnit i práci. Naštěstí si docela polepšil, finančně určitě. Jen doma byl stále zamlklejší a zamlklejší, často bezdůvodně podrážděný. Dlouho jsem nedávala najevo, jak mne jeho jednání zraňuje. Když se pak ke všemu přidaly ještě stále častější podezřelé flámy, dostala jsem docela strach, že ve hře bude nějaká jiná žena. Asi bych se neměla rouhat, ale za čas přišly chvíle, kdy jsem si moc přála, aby to byla „pouze“ milenka. Zvláště, když se nám pak z domova začaly ztrácet nejprve peníze, pak šperky a další cennosti. Z počátku jsem dokonce podezírala svého synka. Byl v takových těch telecích letech a člověk nikdy neví, co se mu honí hlavou a co je nakonec s to provést. Po čase jsem zjistila, že všichni naši přátelé už dlouho věděli, která „bije“, jen já jsem se stále pohybovala pouze na úrovni nepodložených podezření. Musím přiznat, že jim zpětně trochu zazlívám, že mne nevarovali dřív. Třeba nemuselo dojít vše až tak daleko.

Nakonec jsem se pravdu dozvěděla až úplnou náhodou. Ten večer vyrazil zas Jeník pod nějakou záminkou z domova. Prý se vrátí, neví ale kdy, tak na něj nemám čekat. Někdy okolo desáté mi došly cigarety, chvíli jsem bojovala, pak se ale oblékla a vyrazila nějaké sehnat. Naštěstí hned za rohem je dlouho do noci otevřený bar, takže jsem nemusela běhat nikam přes půl Prahy. Naproti výčepu pár blikajících hracích automatů. Asi bych jim ani nevěnovala pozornost, pokud by mi jedna ta zády stojící postava někoho nepřipomínala. Abych ale vše zkrátila. Nejenže to byl můj Jenda, ale navíc vypadal, jak když tam stojí nejmíň už několik let. Když jsem na něj promluvila, vypadal jak malej kluk, kterého přistihl majitel sadu při krádeži jablek. Ani se nezmohl na nějaké věrohodně znějící vysvětlení. Už vlastně nevím, co tehdy říkal. Bylo mi ale jasné, že o jinou ženskou opravdu nejde.

Doma mi pak byl ochoten naslibovat doslova hory – doly. Dokonce přiznal i ty „ztracené“ peníze a šperky. Všechno prý začalo úplně nevinně. Napoprvé měl pět kovových dvacetikorun, cestou domů se stavil „na jedno“ a jen tak se rozhodl pokusit štěstí. Naneštěstí se na něj usmálo. Namísto pěti nugetek jich měl najednou plné kapsy. Pravda, pouze první půlhodinu. Jen do chvíle, než je zas všechny naházel zpátky. Tehdy si u baru rozměnil první pětistovku. Zařekl se, že když nevyhraje, tak půjde domů. Tehdy ještě opravdu šel. Za pár dní však stál už u těch blikajících potvor znovu. Občas pár korun vyhrál, občas pár (sto)korun prohrál. Navíc to bylo zrovna v době, kdy se mu ani jinak moc nedařilo. Vedle zdravotních potíží měl i starosti v práci, hrozilo, že o ni zas přijde, nechtěl mi dělat starosti, takže doma raději nic neříkal. O to víc pak čekal, že přijde nějaká „velká rána“. Namísto ní však přicházela pouze stále pochmurnější a pochmurnější rána. A s nimi i nesplacené dluhy. Za půl roku se stačily vyšplhat téměř na půl milionu. 

Ještě i tenkrát bych mu asi odpustila. Bylo jasné, že se budeme muset dost omezit, ale nakonec bychom je během dvou tří let asi splatili. Horší bylo, že jsem mu přestala věřit. Záhy se ukázalo, že právem. Prý chtěl jen pro jednou zkusit, zda se náhodou nezadaří. Kdyby ano, tak zapraví dluh a už se bude všem hrám vyhýbat jako čert kříži. Bylo mi jasné, že tohle prostě sama nezvládnu. Až pod hrozbou rozchodu se mi podařilo dovléci jej k jedné psycholožce, která pracuje s rodinami gamblerů. Jendovi sice doporučila hospitalizaci, v jeho případě jde o tak silnou závislost, že ji asi bude dost těžké zvládnout pouze ambulantně. To však ale razantně odmítl. Začal k ní tedy docházet jednou týdně alespoň na večerní skupiny. Musím přiznat, že i mně byla některá doporučení paní doktorky dost proti srsti. Zvláště, když se mi snažila vysvětlit, že Jenda nesmí dostat do ruky žádné hotové peníze. Dokonce ani na svačinu, ani na cigárka, ani na tramvajenku. Vše mu prý mám dávat pouze v naturáliích. Kdybych už nebyla tak v koncích, zřejmě bych ji neposlechla. Zpětně ale musím uznat, že měla pravdu. 

Dnes už je to téměř rok, co se můj Jeníček automatů doopravdy ani nedotkl. Alespoň se snažím mu věřit. Také on pochopil, že jeho závislost je srovnatelná se závislostí na alkoholu či jiných drogách. Že už z něj nikdy nebude vyléčený gambler, ale pouze gambler abstinující. Naštěstí se dal trochu do kupy i zdravotně a také starosti v práci se vyřešily celkem dobře. Nebýt toho, tak opravdu nevím …

 

Jenda

Možná bych měl dodat pár věcí, které dodnes ani Adélka neví. Vím, že si je možná přečte, tím lépe, třeba mne alespoň víc pochopí. Život se se mnou nikdy moc nemazlil. Tátu zavřeli komunisti, když mi bylo sotva devět, dalších pět let jsem byl s mámou a sestrou sám. Bylo jaksi samozřejmé, že na mne přešla postupně role jediného mužského v rodině. Od oprav kapajících kohoutků, přes tahání těžkých nákupů, až po odhánění sestřiných nápadníků. Hlavně se však ode mne čekalo, že já budu ten zodpovědný. Něco jsem si určitě přenesl i do svého prvního manželství. Zpětně vím, že jsem tím musel svou tehdejší ženu nesmírně trápit. Moc si přála mít děti a já ji nutil, ať ještě počkáme. Až budeme mít vlastní bydlení, až budeme mít navíc pár korun do začátku, taky jsem si nejdřív chtěl udělat alespoň maturitu. Chápu, že se musela cítit jak v čekárně. Navíc jak v čekárně na Godota, který – jak známo – nepřichází a nepřichází. Namísto Godota tak přišel Jirka. Nedivím se, že s ním odešla. Nabízel jí přesně to, co jsem jí já neposkytoval. Byl ochoten jít do jakéhokoli rizika, vím že spolu tehdy začínali v načerno pronajatém, nezařízeném podkroví a přesto tam přivedli na svět dvě děti. Náš rozvod jsem nesl těžce. Jako by se mi zbořil svět. Tehdy jsem moc chtěl nebýt. Možná chybělo málo, třeba by stačily dva tři prášky navíc a ono by se mi to splnilo. Skončil jsem na šest týdnů v Bohnicích, jakž – takž mne tam dali dohromady. Hlavně mi bylo jasné, že v žádném dalším vztahu už nesmím opakovat staré chyby. Dlouho jsem ale neměl ani odvahu ani chuť nějaký navazovat. Tedy alespoň ne žádný delší než tak na pár týdnů. Dokonce jsem si myslel, že už tak nějak dožiju. Nepotkat Adélku, možná by se mi to i splnilo.

S ní bylo ale vše jiné. Poprvé v životě jsem nemusel být já ve vztahu ten „dospělý“. Byla už s Jiříkem nějakou dobu sama a já si mohl dovolit být tím, kdo do jejich života vstoupí jen proto, aby jej s nimi sdílel. Kdyby nám bylo o pár let míň, asi jsme si spolu ještě nějaké dítě pořídili; takhle jsem se ale upnul na jejího (vlastně našeho) Jirku. Doslova se ve mně viděl a já v něm taky. Najednou jsem si mohl zcela beztrestně hrát, možná jsem doháněl něco, o co jsem byl v dětství tak ochuzený. Adélka byla taková naše společná máma. Navíc máma, se kterou jsem si rozuměl jak v posteli, tak v představách o dalším společném životě. 

Všechno možná vypadalo až příliš idylicky. Snad právě proto se mi vše tak rychle zbortilo. Stačil jeden nepozorný řidič, rozdrcená noha a rok doma. Během něj Jirka dospěl a já si už neměl s kým hrát. Přišel jsem o práci, našel si sice jinou, ale po pár měsících hrozilo, že i tu ztratím. Adélce jsem nechtěl přidělávat starosti, tak jsem se raději trápil sám. Je jasné, že něco na mně poznat musela. Dost dlouho se snažila dělat, jak kdyby bylo vše v pořádku, ale stejně se z našeho vztahu někam vytratila blízkost. Dřív jsem se domů těšíval, nyní jen hledal důvody, proč se někde raději zdržet. Kamarádi měli své rodiny, občas jsem je vytáhl na karty, ale věčně také mimo domov být nemohli. Na rozdíl od těch blikajících potvor, ty mohly vždycky. To ostatní už Adélka ví a také vám zřejmě vše vylíčila. Opravdu si myslím, že jsem z nejhoršího venku. Pro jistotu však u sebe ještě ani dnes nenosím žádnou větší hotovost a hernám se vyhýbám uctivým obloukem. Možná se mi budete smát, ale radši každý den obejdu dva bloky navíc, než abych šel okolo baru, kde kdysi všechno to trápení začalo.

 

Názor odborníka

Trocha teorie prý nikoho nezabije. Tak mi dovolte, abych se jí také dopustil. Ony totiž nejsou hry jako hry. Pantáta, blahé paměti, mohl sice také prohrát v kartách grunt i s manželkou, riziko však bylo objektivně výrazně nižší. Už proto, že šlo zpravidla o tzv. „hry s nulovým součtem“. Celková suma výher a proher je v nich vždy rovna nule. Dokonce i každý správný mariášník jistě potvrdí, že se u celkem rovnocenných hráčů časem většinou vše zas srovná. Co jednou prohrajeme, jindy dostaneme zpátky. Ne tak ale u „her s nenulovým součtem“, jinak též „her s bankem“. Pro ně je typické, že se celková suma vloženého nerovná výhrám. Hypoteticky mohou být výhry vyšší (a proto jsou tak lákavé), ve skutečnosti jsou však prakticky vždy výrazně nižší. U hracích automatů je tato zákonitost daná přímo jejich nastavením. Možná i proto se jim někdy říká „jednorucí bandité“, tedy loupežníci, kteří vás tak jako tak okradou. Výraz „proherní automat“ je opravdu dost výstižný. Zvláště když uvážíme, že jsou naprogramovány na to, aby přinášely jejich provozovatelům povolený zisk ve výši několika desítek procent vkladů. Jednou, dvakrát, třeba i třikrát na nich lze vyhrát i větší sumu. Proto jsou tak zrádné. Těžko odolat. Zvláště, když se stejně snadno dostaneme do ztráty a stále věříme, že ji zas dalšími výhrami umoříme. Nakonec umoříme nejen sami sebe, ale často i svá manželství a rodiny.

Léčba je vždy těžká, v mnohém se skutečně podobá třeba léčení alkoholiků. Naneštěstí si zpravidla nemůžeme pomoci ani žádnou chemií. Zatím ještě nikdo nevynalezl nějaký antabus pro gamblery. Látku, která by ve spojení se hrou na automatech vyvolávala zvracení. Škoda! 

PhDr. Petr Šmolka